Make your own free website on Tripod.com

Tramtárie

Plechový bubínek, Můžeš mě holka, Bílá čára, Náměstí, Café Nostalgia, Na konci léta, Rehradice,
Vzpomínka na 1. máj, Poutník, Štěrbinou ve dveřích, Kdy jindy měl bych už pít,
Tramtárie


Můžeš mě holka

1. Můžeš mě holka trápit,
brousit slova jak nůž,
dál spi s kým chceš, vystavuj drápy,
tvoje voňavá růž,
ze mě dál tvého otroka dělá,
ve snu vzlét' jsem, pouta setřás',
náhle chtěl v nich zůstat dál.
2. Zůstala po tobě žhavá,
místa po těle tvým,
já jsem jen tvá včerejší zpráva,
ptám se, zda klidně spíš,
naše lovestory mohla být skvělá,
ve snu vzlét' jsem a pouta setřás,
náhle chtěl v nich zůstat dál.
3. Otvírám okno a skáču,
chytej mě, ty víš jak,
dál vytáčej mě jako káču,
jsem bez křídel pták,
Je mě půl a ty máš být celá,
ve snu vzlét' jsem a pouta setřás,
náhle chtěl v nich zůstat dál.

Bílá čára

1. Nedbale kývá,
a na všech cestách,
čára bílá je s námi v přízni.
Někdy se ztrácí,
jen jazyk světel pak očím šanci,
že dojedou dává.
Jedeme mlhou někam dál,
a cestou budu se ptát kam,
vždy znovu a špatně spát.
2. Jsme mi a náš vůz,
za roky děsný i štěstí, výher,
je najednou smyčka.
Z probdělých nocí,
na našich cestách jsme mívali víc,
než jen bolavá víčka.
Co se nám zlíbí sluncem zvát,
nás bude hřát.
3. Dál jezdívá,
a hlava vnímá,
že další písně, tu byly už loni.
Vstříc těm novým,
nás duše vláčí,
a květina slávy tak mámivě voní.
Jedeme mlhou někam dál,
a cestou budu se ptát kam,
vždy znovu a špatně spát.

Náměstí

1. Sedím na kašně uprostřed náměstí,
mají tak dvacet a víru ve své štěstí,
z dlouhé chvíle pak přijde chuť dovádět,
hrají si na děti, chtějí si povědět víc,
než jen k životu nestačí.
2. Smějí se skáčou, to vše v té hře má být,
jiné jsou představy těch, co chrání klid,
když přišli, jaká slova brali, ztichlo náměstí,
pročpak jim nepřáli víc,
než jen k životu postačí.
3. Sedí v hospodě v koutečku náměstí,
mají tak dvacet a víru ve své štěstí,
z dlouhé chvíle pak přijde chuť dovádět,
hrají si na děti, chtějí si povědět víc,
než jen k životu nestačí.

Café Nostalgia

1. Legrácek prý bylo dost,
ideály samá kost,
a těla nám těžknou.
Vymýšlím, kde šťávu brát,
tehdy vážný, tehdy smát,
mám z toho teskno.
2. Asi jako bílých vran,
je těch euforických rán,
ale jsou pořád.
Dávno nejsem samý flám,
jenom občas utíkám,
a bývám neřád.
R: Končívám tam, v kavárně Nostalgie,
tam vždycky volné místo mám,
tam se sbírávám.
3. Vlak se rozjel, dá se žít,
hledám kuráž vystoupit,
a jít znovu po svých.
Holka, já nenosím klid,
a někdy nevím, mám ti být,
raději pro pláč nebo pro smích.
R: Rád bývám sám, v kavárně Nostalgie,
tam vždycky volné místo mám,
tam se sbírávám.

A te Rehradice

emiA te Rehradice D7na pěkný roGvině
Ateče tam vohmiděnka emidolů po ADdině
emije pěkhminá je emičistá.

A po tej voděnce drobný rebe skáčó
Pověz mně má milá proč tvý oči pláčó
tak smutně žalostně.

Pláčó one pláčó šohajo vo tebe
že sme se dostali daleko vod sebe
daleko vod sebe.

A te Rehradice na pěkný rovině
teče tam voděnka dolů po dědině
je pěkná je čistá.

Vzpomínka na 1. Máj

1. Je právě Máj a první k tomu,
končí průvod hloučkem Rómů.
Ještě pár břeskných taktů s dechovkou,
a tak tu s tebou stojím, dítě,
vím, že se teď zeptáš,
proč je ta sláva pryč,
ty se chceš dívat,
chceš mávat.
2. Víš co, pojď, je ještě fůra atrakcí,
a stojí bůra.
Jak mám ti říct, jak já to cítím,
podívej, takové Sluníčko to vzhůru kráčí,
asi miliony let,
bláhové je ptát se proč.
Průvod kráčí, ale kolem běží svět,
půjdem raději vo dům dál.
3. V mých starých krámech žloutne fotka,
já tvou mámu tenkrát potkal.
Na opentleném autě stála,
líznutá, ze svého mládí a budoucnosti.
Proč je ta sláva pryč,
já se chci dívat,
chci mávat.
4. Je právě Máj a první k tomu,
je noc a já jdu pozdě domů.
Jak říct ti holka, jak to cítím,
podívej, takové Sluníčko to vzhůru kráčí,
asi miliony let,
bláhové je ptát se proč.
Ty mi říkáš, tak se sbal,
nech to být a budem dál.

Poutník

Kdysi na večer bledý poutník šel,
po vsi tiché jak zabitý výr.
V mechu kameny spadly z nebe,
šel, přikryl se na půdách senem.
Váhavý krok, holí otlouká plot,
v prvním stavení dotkl se zdí.
Poutníkův dech kreslí v okeních sklech,
tváře těch, které před léty znal.
Hasič Florián tichem polekán,
ve svém výklenku na štítu hrá,
píseň bez hlesu, kterou z partesu,
černých not prázdnou konvicí bral.
Neznámý šel, návsí snášel se tón,
kruté listí a chomáčích mráz.
Čím dál a víc v domech hořelo svic,
v trávě zavoněl povadlý kmín.
Váhavý krok, holí otlouká plot,
v posledním stavení dotkl se zdí.
Záda shrbená, smutků ozvěna,
seschlým lesem zas odchází dál.

Kdy jindy měl bych už pít

1. Kdy jindy měl bych už pít,
do tance náladu mít,
koupit ti květiny a nemyslet na jiný,
říct, že chci mít už nic.
2. Kdy jindy měl bych se smát,
šťastným se bez výhrad zdát,
košili vypranou a že nám sny zůstanou,
můžem si dál jenom přát.
R: Krásně se tančí s lahví právě načatou,
a slova v ústech neváznou,
přímky se zrádně mění v čáru klikatou
uvidíme jak nás,
věčné pití změní čas, změní čas.
3. Kdy jindy měl bych už pít,
zvedají židle mám jít.
Chtěl bych ještě chvíli zpívat, že jsme byli,
jak by jsme dál chtěli být.

Tramtárie

Říkala mi jedna paní od komedie,
že mě jednou vezme s sebou do Tramtárie.
Do Tramtáry, do Tramtáry, do Tramtárie,
do Tramtáry, do Tramtáry, do Tramtárie.
Do Tramtáry, do Tramtáry, do Tramtárie,
do Tramtáry, do Tramtáry, do Tramtárie.
sbor: Mraky letí nízko nad zemí,
letí a hlava točí se mi.
Mraky letí nízko nad zemí.
Že mě jednou ...
sbor: Naposledy mrakům závidím,
kolik toho na tom světě uvidí.
Mraky letí nízko nad zemí.
Že mě jednou vezme s sebou do Tramtárie,
vezme s sebou do Tramtárie,
vezme s sebou do Tramtárie.
mezihra ( do Tramtáry, do Tramtáry, do Tramtárie )
& dohra: